Práce s koně 1
24. 9. 2012
Než začnu pracovat s jakýmkoliv koněm, musím si uvědomit, co to je za zvíře. Co má díky evoluci a díky způsobu jeho života zakódováno v mozku. musím si uvědomit, že kůň je zvíře, které vždy bylo loveno. To je důvod, proč se často lekají a plaší, i když zdánlivě nemají důvod. Oni ale důvod mají. I ptáček v křoví může znamenat v koňské mysli, že tam je tygr, který po něm chce skočit. Úkolem člověka je dodat koni dostatek důvěry v nás, aby věděl, že s námi se není čeho bát, že my přebíráme vedení a my rozhodneme, zda to křoví, nebo ten velký bílý kámen na kraji lesa je, nebo není nebezpečný. A při správném přístupu nám kůň opravdu velice rád tuto úlohu vedoucího našeho dvojhlavého stáda přenechá, aby se s tím nemusel trápit on sám.
Ze všeho nejdůležitější je dokázat v koni probudit respekt bez násilí a důvěru bez podlézání. Respekt si nevydobudeme tím, že budeme přísní, nebo dokonce agresivní, tím vybudujeme akorát strach. Respekt koně, jakožto 600kg zvířete si musíme zasloužit. Zasloužíme si ho tím, jak se celkově ke koni chováme. Musíme vědět dobře, co chceme. Musíme umět správě zacházet s pomůckami, které používáme (ohlávka, vodítko, hůlka-bičík). Musíme vědět, že je potřeba pochválit a přestat tlačit i za maličký pokrok. Například couvání – jsou koně, co nemají s couváním problém, ale přirozeně koně necouvají – nikdy jsem ve výběhu neviděla koně jen tak couvat. Pouze např. v momentě, kdy dominantní klisna chce někoho kopnout – tak skloni uši a zacouvá, tím pohrozí jako první. Je ale spousta koní co couvat neumí, nebo se bojí couvat – u těch je potřeba spokojit se nejdříve s málem a pochválit i za přenesení váhy, nebo jen malý krůček vzad. Při práci s koněm musíme být důslední a sebevědomí. Pokud budeme před koněm rozklepaní a nebudeme si jistí tím, co ho chceme naučit nebo odnaučit, nic nedokážeme. Musíme si přesně stanovit cíl, se kterým za koněm jdeme a jít si za tím. Né za každou cenu – samozřejmě, mnohdy i krok zpět je krokem vpřed. Za žádnou cenu nesmíme při práci v koni vzbudit strach, paniku, pocit úzkosti. Tím se mu sepnou v hlavě všechny závity na jediné – útěk. Přestane vnímat, přestane se snažit a soustředit a už s ním nepohlete. Takže vyhrožování, že ho švihnu, nebo bouchnu nefungují. Spíš musíme přemýšlet, jak na něj jinak, pokud se nedaří.
Důvěra bez podlézání. Aby s námi byl kůň – stádové a plaché zvíře – ochoten vlézt do úzkých prostor, kterých se přirozeně velmi bojí (koně jsou přirození klaustrofobici, bojí se fixace, místa, kde by se mohli uvázat a stát mezi stěnami, úzkých prostor – např. přepravní vozík je pro nezkušeného koně noční můra), musí nám důvěřovat. Nezačne nám ale důvěřovat, když mu dáme mrkev z ruky. Musíme umět skloubit tlak (fyzický nebo psychický) s odměňováním. Opět – odměnit i za málo, za snahu. Říkám odměňování – co je pro koně odměna? To, co má rád. Může to být i ta mrkev, ale nedoporučuje se to. Kůň má potom tendence do člověka strkat, narušovat jeho osobní prostor a být drzý – protože se začne soustředit na mrkev a ne na člověka. Koně krmení pamlskama z ruky bývají drzí, nerespektují osobní prostor člověka a musí se potom nepříjemně odcouvávat a vyhánět pryč, aby neobtěžovali. Ne každému je příjemné, když na něj 600kg zvíře šlape a dožaduje se pamlsku. Proto pamlsky jako odměnu nedoporučuji. Nejlepší je, když koně trochu znáte, sledujete ho při manipulaci s člověkem, ve stádě, všude… Když zjistíte jednoduše, co má rád. Jsou koně, kteří milují drbání na určitých místech. Třeba na hřbetě, nebo na břiše, kam si sami nedosáhnou. Pro takové koně může být láskyplné podrbání ta největší motivace. Ví, že když udělají cvik správně, přijde pauza a drbání, proto se snaží, aby cvik udělali správně. Další typ koně může být netýkavka, kterého prostě nikdy nepřimějete k tomu, aby se rád mazlil, drbal, nebo cokoliv jiného. I koně mohou být bručouni bez potřeby sociálního kontaktu. S těmi se pracuje nejlépe tak, že po vykonání cviku správně mudáme klid. Poodstoupíme na konec vodítka, zhluboka vydechneme, nepůsobíme na něj žádnými tlaky a necháme ho o dané věci přemýšlet. Prostě dostane za dobře odvedenou práci pauzu, klid. To bývá velká motivace. Mnohdy se stává, že takoví koně časem sami přistoupí a začnou se o nás sami zajímat. V podstatě během práce změní povahu, změní názor na věc, protože zjistí, že to drbání je docela příjemné. Je také důležité vědět JAK koně podrbat. Můj dobrý učitel koňské řeči pan František Špatný mi jednou řekl krásnou větu: „Vezmi srdce do dlaní a těmi svého koně hlaď“. 4asto vídáme u mnoha jezdců, jak koně poplácají. Z vlastní zkušenosti vím, že koně toto plácání jen tak tiše trpí, neužívají si ho, není jim to příjemné. Zkuste si sami na sobě – kamaráda pohladit po zádech, podrbat a poplácat? Co mu bude příjemné? Další motivací po dobře odvedené práci je vrátit koně do stáda, mezi své druhy, kde je mu nejlépe. Takové pravidlo, které by měl znát každý koňák je – zkončit vždy v tom nejlepším. Pokud dlouho usilujeme o nějaký obtížký cvik a koni se povede, klidně (i když jsme měli dnes v plánu jezdit tři hodiny) ho po 10 minutách odvedeme na pastvinu mezi ostatní koně a tam ho vypustíme. Je to investice, která se vrátí. Kůň si totiž uvědomí – posledně jsem člověku dobře vyhověl a snažil jsem se a dostal jsem volno dřív. Proto bych se měl snažit i příště být tak šikovný a ochotný, třeba dostanu opět brzo odměnu. Vážně to takhle funguje, je neskutečné, jak si to pamatují.
Důvody, proč komunikace s koněm vázne, mohou být následovné:
1. Má strach, bojí se, není si jistý
2. Neví, co se po něm žádá, nerozumí, nechápe
3. Ví moc dobře, nemá strach, ale jednoduše se mu nechce, nemá motivaci
1. Strach – Pokud máme koníka, který nechce např. šlápnout do vody, protože má strach, neví, co na něj ve vodě číhá, nevěří… Je potřeba mu ukázat, že není se čeho bát. Můžeme to udělat třeba tak, že do vody sami vlezeme, nebo vezmeme jiného koně, který tam vleze před ním a ukáže mu, že to nic není. Další možností může být to, že budeme mít trpělivost a budeme tam u té vody stát klidně dvě, tři hodiny, dokud koni samotnému nedojde, že z té vody žádná příšera prostě nevyskočí a krůček po krůčku mu dodávat odvahu a chválit ho za každou snahu vpřed. Je dobré začínat s málem a postupně přidávat na intenzitě. Proto mi první den u vody bude stačit jen ponořené kopýtko, za týden to bude celá noha, za měsíc budeme koně plavit v hloubce…
2. Nerozumí – musíme koni vysvětlit, co po něm chceme. Mnoho jezdců dává nejasné pokyny a poté koně bije, protože nesplnil úkol. Musíme se proto vždy ujistit, že dáváme signál jasně a zřetelně, že kůň opravdu chápe, co má dělat. Příklad uvedu na vysílání na kruh. Když učím mladého koně hru na kruh, musím ho na ten kruh poprvé vyloženě navést – ukázat mu vodítkem směr a druhou rukou s bičíkem ho podpořit v tom směru, jakým má jít. V momentě, kdy jde správně, přestávám tlačit a nechám ho jen v klidu jít. Poté následuje velká pochvala. Můžeme udělat chybu například v tom, že nenapneme dostatečně vodítko, kterým koně vysíláme a on stojí a kouká, protože ho vodítko nikam netáhne – nemá proto důvod nikam se rozejít. Člověk mnohdy nepochopí, že je chyba na jeho straně a na koně je vzteklý a protivný, protože nesplnil, co měl. Přitom byla chyba na straně člověka, který nedal jasný a správný signál.
3. Nechce – největší problém. S bojácným koněm se dá pracovat, když mu dodáme odvahu a důvěru v nás, když nerozumí, stačí když dáme příkaz jinak a kůň ho pochopí. Pokud ale nechce, musíme ho namotivovat, aby chtěl. To bývá nejtěžší. Motivací může být, jak už jsem říkala, žrádlo, klid, podrbání, návrat do stáda… Ovšem spoustě koní ani toto nestačí, proto se na ně musí trošku „drsněji“. Když kůň nechce couvat, přitom moc dobře ví, co po něm chci, je na místě zvyšování tlaku. Laikovi by se mohlo zdát, že jde o používání násilí, ale není tomu tak. Kůň si sám zvolí, kam až mě nechá dojít. Funguje to tak, že nejdříve gestem požádám koně o pár kroků vzad. Pokud mě ignoruje, zkusím do něj strčit, abych mu to vysvětlila. pokud mě i dále ingnoruje, začnu zvyšovat tlak. Jedna, dva, tři, čtyři, pět…. Důležité je zachovat rytmus a být spravedlivý. Pokud ani při větším nátlaku kůň necouvne, ale zarputile stojí na místě, prostě mu jednu do těch plecí švihnu bičíkem, aby se lekl a couvl. To už couvne opravdu každý. V ten moment ho ale velice pochválíme a rychle cvik zkusíme zopakovat. Opět zkusíme jen gestem požádat o krok zpět. Mnohdy stačí jednou zvýšit tlak do nepříjemného švihnutí, aby kůň zjistil, že svým vzdorem ničeho nedosáhne, a couvne už na jemný signál. Někdy je potřeba být trpělivý a tento postup zvyšování tlaku opakovat. Opět ale zdůrazňuji, že toto je volba samotného koně. My mu vždycky dáme možnost vyhnout se tlaku a vyhnout se švihnutí tím, že nám vyhoví hned na začátku. V další komunikaci s takovým vzpurným koněm je možné používat tyto tlaky zrychleně, abychom nebyli stále na začátku – kůň se velmi rychle naučí tento systém a zjistí, že je příjemnější vyhovět, i když se mu nechce, ale vyhne se tak zvýšení tlaku do nepříjemného „kousnutí“. Musíme být totiž spravedliví. Kousnutí neznamená, že má být kůň zbit! Musíme pochopit, že pro koně je stejná nespravedlnost to, když má být pochválen a není, jako když má být kousnut a není. Kůň nechápe, proč pochvala nebo kousnutí nepřišlo. :o) Jak jednoduché a přesto složité pochopit, proč musíme být občas "zlí", abychom mohli být hodní
Nejčastější chybou bývá, že člověk neodhadne, který komunikační problém nastal. Zda se kůň bojí, nerozumí, nebo nechce. Potom může chybně reagovat, chovat se jako kdyby mu kůň nechtěl vyhovět, přitom chudák kůň třeba jen nechápe, co se po něm žádá.
Pokračování příště, až budu mít opět slinu
Michaela Kunová
Michaela Kunová
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář